Všichni milovníci krasobruslení séééém :)

Tatiana Totmianina- Rok změn a ztrát

18. ledna 2012 v 20:03 | Claire |  Novinky
Rok 2009 nebyl pro Tatianu Totmianinu jednoduchý. Při autonehodě jí zahynula matka a v listopadu se jí potom narodila dcerka, kterou má s kolegou, olympijským šampionem Alexejem Yagudinem.

Rok změn a ztrát.

20. listopadu se vám narodila dcera a 1. prosince jste všechny šokovala tím, že jste bruslila v programu na Rudém náměstí v rámci show na podporu sportovců do Vancouveru. Jak se vám to povedlo?

Jaké štěstí, že ještě vůbec mohu někoho šokovat! :P Jak se mi to povedlo? Když od 4 let stojíte denně na bruslích, jste v neustálém pohybu a každodenní aktivitě, a potom musíte pobývat 7 měsíců doma v "nadějném očekávání" a polehávat, tak je potom první věc po které toužíte nějaká fyzická aktivita, udělat něco užitečného ... A to jsem udělala, hned jak se naskytla příležitost.

Už opět se účastníte ledních show, je to zdravé?

Je to moje práce. To v první řadě. A bez práce člověk hyne. A potom je to taky věc, kterou miluji. Proto jsem se vrátila na led hned, jak to šlo.

Jaký byl pro vás rok 2009?

Rok začal hroznou tragédií a popravdě, stále se s tím nemohu vyrovnat. Při autonehodě zemřela má matka. Všechny poslední roky toužila po vnoučatech. A když bych nyní tolik potřebovala její pomoc, najednou tady není. Jak se zdá, beze ztráty nemůžeme nic ani získat. V listopadu se mi narodila dcerka. Je to obrovské štěstí, které by skutečně měla v životě prožít každá žena. Myslím si, že žena se nemůže nazývat ženou, pokud neprožije těch devět měsíců se všemi jejich příznaky a potom nezakusí tu radost a nezměrné štěstí z narození svého potomka. Tohle byl opravdu rok ztrát a darů. Mohu říci, že se nepodobá žádnému jinému. Žádné medaile se nemohou vyrovnat těmto dvěma zážitkům, které mne letos potkaly. Všechno co mám a vše, co jsem dosáhla bych ráda vyměnila za to, aby má matka byla naživu a mohla vidět svou vnučku Elizavetu.

Komu se dcerka podobá?

Podobá se mně. V některých chvílích - a možná bych to jen ráda tak viděla - se podobá na mou matku. Moc bych chtěla, aby duše mé matky byla v mé dcerce. Někdy vidím její rysy na tváři své dcery. Nejdříve jsem si přála, aby se na počest mé matky dcera jmenovala po ní. Potom jsem ale dospěla k názoru, že každý člověk má mít svůj osud.

Otec dcery, Alexej Yagudin, měl na toto rozhodnutí nějaký vliv?



Vlastně se mnou souhlasil. Jeho přáním nejprve bylo, aby se dcerka jmenovala Annabell nebo Nikol. Jenže nevíme, kde nakonec budeme žít. Nyní žijeme v rodné vlasti, takže jsme si řekli, že Annabell Aleksejevna zní směšně a hrozně. Dítěti se hlavně musí žít s jeho jménem dobře.

Dokud nohy nesou ...

Je vaše dcera předurčena pro krasobruslení?

V žádném případě! Ačkoliv tak, pravděpodobně, hovoří všichni sportovci a artisté. Nakonec vše bude záviset jen na jejím rozhodnutí.

Když už jste se vrátila zpět k ledu, nepřemýšlíte o návratu do sportu? Nebo je amatérský led navždy pro vás uzavřen?

Jak jsem už řekla, pocity loňského roku mi nemůže vynahradit žádná medaile. Proto se už nevrátím. Teď je přede jiná Olympiáda - na celý zbytek života. Jmenuje se Elizaveta. Bude pro mne mým hlavním tréninkem pro veškeré další roky. Do sportu se nemíním vracet. Ten čas je pryč. Ale zatím se budu zabývat svou nejmilejší činností - krasobruslením. Díky Bohu, že máme takové možnosti v různých projektech, různých show. Takže, vše se zase točí kolem ledu, ale už ne tak seriózně jako dřív.

S kým zůstává dcera, když pracujete?

První měsíc nám pomáhala Lěšova maminka, nyní jsme si najali chůvu. Vždyť Lěšova maminka má svůj život, svého muže v Peterburgu a svou starou matku k ošektřování.

Hodně se psalo o románech milovníka Yagudina. Jak jste se s tím vyrovnávala?

Jestli mám být upřímná, tak těžce. Ale co s tím mohu dělat? Sama jsem si ho vybrala. Někdy je možné to ignorovat, někdy se svíjet smíchy a někdy sbalit své věci a odejít. Všechno závisí od dané situace. Když to jde, trp. Když už to nejde, odejdi.

Často jste odcházela?

To bylo dříve.

Pak jste se rozhodli pro dítě?

Oba dva jsme si je přáli. A teď už neběháme s kufry.

Jak si vede mladý otec?

Mladý otec je celou dobu v práci. Jakmile přijede domů, první co udělá je, že běží k dcerce. Podívat se, jak za den vyrostla, změřit o kolik :-) Popravdě, byla jsem v šoku, když Lěša, jakmile nás přivezl z nemocnice, si vedl tak sebevědomě s Lízou. Protože mi bylo úzko. Nevěděla jsem ze které strany mám k tomu malému zázraku jít. A on koupil i plenky a zručně je vyměňoval. Bylo to děsně milé.

Jak jste snášela bolest a zranění ve sportu?

Pro sport jsou to synonyma. Upadl, vstal, otřepal se a šel dál. Je nutné překonat sám sebe. Samozřejmě, bylo by možné sedět doma, trápit se, a možná by to někoho pak mohlo mrzet. Ale to se mi nestane, protože vedle mne je taky sportovec, někdo, kdo prožil svůj celý život stejně. Proto se lépe člověk otřepe a může pokračovat dál i v životě. A s novými pozitivními pocity se ty bolestné vytrácejí.

Neměla jste touhu otevřít svou školu?

Jen přání je málo. Pokud se chceš věnovat učení jiných, musíš tomu věnovat 100%. Tedy, dokud mne nesou nohy, dokud budu moci bruslit, budu bruslit sama. Jestli ale časem převáží nade vším pracovním takové přání, potom i tomu se budu věnovat na 100%. Tím spíše, že bych měla co učit mladé rostoucí pokolení.

Pljuščenka se budou bát.

Dostatečně dlouho jste žila a pracovala v Americe. Proč jste se vracela domů?

Když jsme tam přijeli, všechno vypadalo pohodlně a v pořádku. Rozhodli jsme se tam žít. Po OH jsme se ale vrátili domů. Nebudu hádat, kde budeme pobývat zítra. Ale chtěla bych zůstat v Rusku. Protože z vlasti a od rodiny se mi nechce odcházet. V Chicagu jsme žili pět a půl roku a pochopili jsme, že všechno je to jen pohodlné, ale nebyli tam přátelé, jen známí, ke kterým nemůžeš večer jen tak vpadnout do kuchyně. Musíš se domluvit nejméně na týden dopředu, ale někdy taky na měsíc. Neexistuje tam taková pohostinnost jako u nás. Pravda je, že tam, kde ses narodil, tam bys měl i žít.

Všechna vaše generace byla hvězdná. Všichni, kdo jste získali na OH v Turíně titul, jste milovaní a v Rusku jste celebrity. Ale dnes vidíme, že za vámi nikdo není ... proč?

Naneštěstí, tak se už stalo, že se projevily neúspěšná devadesátá léta. To je doba, kdy většina trenérů z Ruska opustila svou zemi, aby mohla v cizině vydělat pro svou rodinu taky nějaké peníze. Školy se staly pro rodiče přítěží, protože se staly placenými. Pamatuji si, jak se ceny všeho zvyšovaly a zvyšovaly a moje máma za výplatu koupila kilogram másla a sýra. To bylo všechno. Kde tam by platila nějaké školné na krasobruslení? Díky Bohu, já jsem začala s tréninky ještě v dobách Sovětského svazu, kdy byl sport bezplatný. Díky tomu, naše pokolení ještě stihlo vyrůst a dobýt nějakých úspěchů. Nově přicházející mládež neměla ty podmínky, jako my.

A taky se zvedla vlna zájmu o tento sport v zemi ...

Samozřejmě, všechno pro to hrálo. Byli jsme první zemí, která vybojovala 3 zlaté medaile a bronz. Mohli jsme přivézt i víc, ale nepovedlo se. Začali jsme sport reklamovat, otevírat školy, probíhaly show. Náš sport se stal téměř neojoblíbenějším v zemi. Byla chvíle, kdy se v obchodech nedaly sehnat brusle. Musely se objednávat. Doufám, že tato vlna způsobí, že po čase se opět staneme v tomto sportu velmocí.

Jaký máte názor na to, že Pljuščenko - jeden z turínských hvězd - se po letech rozhodl ke sportu vrátit?

Hluboce se mu klaním za to, že se dokázal po 3 letech odpočívání vrátit ke každodenním těžkým tréninkům. Je zkrátka maladěc. Jestli ho nechají vyhrát nakonec Olympidáu nebo ne, to není v tuto chvíli tak důležité. Když svého času na jeden led vjeli Pljuščenko a Yagudin, další už nemohli přemýšlet o zlatě ze závodu. Protože proti těmto dvěma neměli šanci. A tak tomu bude i nyní. Jakmile se Pljuščenko objeví na ledě, ať si říkají co chtějí, všem se budou třást kolena. Ale 3 roky - to je obrovská pauza! Ale říká se, že skutečně talentovaný člověk je talentovaný ve všem a vždy.

 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama