Všichni milovníci krasobruslení séééém :)

Rozhovor s Michalem na rádiu Impuls

26. srpna 2010 v 22:30 |  Michal Březina
Rozhovor na rádiu Impuls z 12.5 2010. Zdroj: Rádio Impuls -na stejné adrese najdete i video z tohoto rozhovoru.

Moderátor (Václav Moravec): Slova bývalé krasobruslařské hvězdy Áji Vrzáňové, jak je letos v únoru zaznamenalo Rádio Impuls. Nejen o naději českého krasobruslení bude řeč v následujících minutách. Hostem dnešních Impulsů je právě krasobruslař Michal Březina. Děkuji, že jste přijal mé pozvání, vítejte v Rádiu Impuls, dobrý den.
Host (Michal Březina): Já děkuji za pozvání, dobrý den.

Byl to úspěch českých hokejistů v Naganu, který vás podle vašich vlastních slov přivedl k tomu, že jste chtěl být hokejistou. Proč jste u toho nezůstal?
Já si myslím, že to bylo hlavně kvůli tomu, že jsem neměl rád takové ty týmové prohry. Já nikdy, já jsem, nevím proč, ale jsem takový jakoby spíš sólista, ne v tom, že bych chtěl ten úspěch sám pro sebe, ale v tom, že když něco pokazím sám, tak můžu být naštvaný sám na sebe, ale asi bych nepřenesl, kdybych něco zkazil a pokazil třeba výhru celému týmu. To prostě v sobě tak nějak, asi bych to nepřenesl přes srdce. Takže jsem v podstatě s bruslením začal hned ten první rok, protože mě ještě k tomu vybrali do přípravy krasobruslařské jako nadějného, takže s hokejem byl konec potom, no.

A vy jste to pozoroval na sportovním gymnázium, že nejste člověkem do kolektivního sportu jako takového?
Ono potom už to bylo lepší, jak jsem začal chodit na gympl, když jsme třeba hrávali fotbal, tak to bylo lepší, ale pořád když jsem něco zkazil, tak jsem prostě byl hrozně naštvaný a potom na mě byli ostatní naštvaní a to já nemám rád.

Že jste vy naštvaný sám na sebe, tak na vás byli naštvaní?
Ano.

A že by vy jste byl naštván na někoho, když něco zkazil, to tak není?
To taky.

To taky.
Nevím, asi to je tím, že mám v sobě něco takového, že prostě když něco zkazím, tak chcu být naštvaný sám na sebe a ne na ostatní, no.

Chcu být, to je skvělé, jak vy si držíte nářečí jižní Moravy. Hokej je sportem kolektivním, který má v Česku daleko větší podporu, individuální sporty, kterým je například krasobruslení, tak takovou podporu v České republice nemají. Tady jsou slova šéfa Českého olympijského výboru Milana Jiráska:
Záznam Milana Jiráska: Ano, u těch individuelních se ukazuje, že to až tak nehraje takovou roli, že se tam vždycky stačí nějaký ten rodinný klan, ale ono to nevyrůstá na zelené louce. Já nevím, když jezdí Šárka Záhrobská a do té špičky ji dostal trenér otec, tak přece jenom ona žila v prostředí, kde existují lyžařský svaz, prostě existují lyžařské oddíly, které pořádají závody od žáků až potom jako pro ty dospělé, je v tom zapojeno spousta lidí, no to je určitý systém, že jo. Ale teď je otázka, jestli ten systém dovede vychytat a podpořit ty nejtalentovanější jako z těch, kteří jako do toho sportu přijdou.

Prozradil před časem v rozhovoru pro Rádio Impuls šéf Českého olympijského výboru Milan Jirásek. Je to i případ krasobruslaře Michala Březiny, že nebýt nadšení, rodinné podpory, kterou vy máte a těch známých, tak ty individuální sporty v České republice včetně právě krasobruslení by zahynuly na úbytě?
Je to dost možné. Já si myslím, že ty individuální sporty hodně záleží na tom, jestli to rodiče dělali předtím nebo jestli se tomu nevěnovali předtím, protože třeba můj otec, když mě k tomu přivedl, tak v podstatě s některými věcmi nesouhlasil s těmi trenéry, protože to sám dělal a viděl třeba ty chyby, které ti trenéři neviděli. Takže v tom si myslím, že je hlavně výhoda toho individuálního sportu, pokud to dělali rodiče, protože vám pomůžou v tom, co třeba ten trenér nevidí, pomůžou vám i v té přípravy jakoby mimo, v mém případě mimo ten led, protože ten trenér v podstatě nemá tolik času, aby se vám věnoval třeba tři hodiny suché přípravy, což v podstatě můj otec vždycky dělal a protože to bruslení dělal, tak věděl, v čem ta příprava musí být, jak ta příprava musí vypadat, takže myslím si…

Michale, ale není to trochu, že člověk je mezi dvěma mlýnskými kameny, jestliže poslouchá rady trenéra, logicky pak asi víc poslouchá rady otce, když ví, že ten sport dělal, což mu bezesporu zas může vyčítat trenér, pokud zjistí.
To je pravda, ale já jsem teda změnil trenéra třikrát. Je pravda, že od doby, co jsem bruslil, tak mám vlastně třetího trenéra a s trenérem, kterého mám teď, což je Petr Starec, si můj otec rozumí, protože ho trénoval, protože vlastně můj trenér je trenér mého otce, takže v podstatě to, co mě říká taťka, mě říká teď trenér, takže tam není vůbec žádný problém.

Řečeno slovy Milana Jiráska, je to tedy rodinný klan i u vás u Březinů?
V podstatě jo, v podstatě trenér mého taťky teď trénuje mě, takže je to v podstatě taková jakási rodina, no.

Vy, dá se říci, že pubertu už máte za sebou, překročil jste věk dvaceti let, nicméně když otec něco říkal, tak jste ho vždy pečlivě poslouchal nebo jste si stavěl i svoji vlastní hlavu?
Já jsem ho většinou potom musel poslechnout, protože jsem zjistil, že má pravdu. Takže vždycky když jsem něco chtěl udělat podle sebe, tak jsem nakonec zjistil, že to tak nejde, že to stejně musím udělat tak, jak mě to řekl taťka, takže to potom vždycky dopadl tak, jak mě to řekl.

On bezesporu sehrál i tu zásadní roli v okamžiku, kdy vy jste chtěl i přes ty vlastnosti, které máte, tedy že si vyčítáte, když něco zkazíte a že jste individualista, tak přece ten sen z Nagana a to, že jednou i vy můžete být hokejistou a přivézt do České republiky zlatou medaili, jako jste to viděl na televizní obrazovce a to vás přivedlo právě k hokeji a potažmo právě ke krasobruslení, tak jak dlouho jste se toho snu vzdával a bezesporu otec asi sehrál zásadní roli v tom také?
Tak on v tom sehrál tu roli, ale až tak po tom roce, protože on mě nenutil to bruslení dělat. On v podstatě mě řekl, pokud chceš být dobrý hokejista, tak se napřed nauč bruslit, podívej se na Jágra, jak bruslí a potom můžeš hrát hokej. Takže mě vlastně jako on dal do přípravky, na kurzy, vlastně do kurzů bruslení, abych se naučil bruslit. On neměl problém s tím, že bych hrál hokej. Ale tak nějak jak se to časem vyvíjelo, jak jsem v tom kurzu byl vlastně rok asi, tak mě to bruslení tak nějak přirostlo k srdci a ten hokej už vlastně mě přestal zajímat.

A vy ještě navíc dodáváte, také v jednom z rozhovorů jste říkal, že jste vždycky strašně rád skákal. Třeba v atletice nebo jako obecně skákání?
Obecně, no. Já mám sice strach z výšek, ale skákání mě nevadí.

Strach z výšek?
Když třeba jsme někde na věži a mám pod nohama takovou tu skleněnou podlahu, tak tam nevydržím, to musím jít hnedka pryč, protože jak vidím přímo pod sebe, tak to nemůžu. Jak mám okolo sebe třeba beton, tak je to dobrý, ale jak vidím přímo pod sebe díru, tak mám strach.

Musel jste tento strach překonávat nebo ta výška, když skočíte do výšky a uděláte nějakou figuru, tak ten se neprojevoval vůbec, že byste musel tenhle blok odbourávat v krasobruslení?
V podstatě ne. Já když skáču, tak mám zavřené oči, takže ve skoku já se nedívám, což je výhoda.

A to dělají všichni krasobruslaři?
Myslím, že ne.

To je vaše specifika.
Je to možné, no.

Slova bývalé krasobruslařské hvězdy Áji Vrzáňové, jak je v únoru zaznamenalo Rádio Impuls. Uvádí vás taková slova do rozpaků, když se u vás používají sousloví naděje českého krasobruslení?
Já to moc neřeším, abych řekl pravdu, já se snažím na to nemyslet a spíš se snažím dokázat, že to, co ti lidé, kteří mají jakýsi přehled o tom bruslení, protože to dělají dlouho, tak se ty slova snažím dokázat tím, že předvádím to, co mám vlastně natrénováno z tréninku a snažím se dokázat, že mají pravdu, no.

Co oni vám nejčastěji radí?
Lidi jako paní Vrzáňová v podstatě nic, já jsem se s ňou osobně ještě nesetkal. Takže …

Neměl jste příležitost.
Takže jsem neměl příležitost, doufám, že se s ňou někde potkám, ale v podstatě třeba Karol Divín, což je člen vlastně mého trenérského týmu, my vždycky radí, že mám bruslit pro radost a že to mám dělat hlavně s tím, ne protože chci někoho porazit, ale protože chci překonat sám sebe.

A daří se to nebo existují momenty, kdy víte, že na toto zapomenete a neděláte to pro radost, ale právě už pro ten výkon?
Tak občas je ten výkon potřeba víc než ta radost, ale třeba v tom čase mezi závody a v té letní přípravě to spíš je taková zábava než ta tvrdá práce. Před těmi závody velkými, těsně před těmi závody je to většinou tvrdá práce, tam se nedá přemýšlet o tom, že je to zábava, prostě tam se jede naplno a trénuje se skoro do umření. Takže…

Platí to víc než kdy jindy, že vstupuji do vaší řeči, právě u absolvování takového podniku, jakým je nebo jakým jsou olympijské hry? Protože to okolí vám přece jasně dává najevo, tady se od tebe očekává výkon a ten tlak, který přece na toho sportovce dopadne, tak mu možná může brát tu radost, protože je vystresován.
To je možné, myslím si, že v některých případech je to i pravda, ale pro mě na té olympiádě, po mě nikdo žádný výkon v podstatě nechtěl. Ode mě nikdo extrémní výkon nečekal, já jsem byl jenom rád, že jsem dokázal se dostat do té v podstatě top desítky na olympiádě, což se taky na první olympiádě nepovede každému bruslaři a jediná výjimka byl Jevgenij Pljuščenko, který přijel na první olympiádu a měl stříbro. Takže toho si cením, že ti lidé i třeba ve mně tu důvěru mají, někteří, někteří s tím až tak nepočítají, ale potom když se mě to povede, tak jsou schopni mě vyzvednout do určitých výšin sportovních.

Což bohužel za ty čtyři roky už se to od vás očekávat bude, při dalších zimních olympijských hrách.
To je dost možné, no, a pro mě už ten úkol na ty další olympijské hry, já jsem si jednou řekl, že vyhraju olympiádu, takže doufám, že to jednou přijde, no.

Myslíte, že už to bude ta následující?
Tak doufám v to. Po tom, vlastně po letošní sezóně, kde jsem měl dvě čtvrtý místa, Mistrovství Evropy čtvrtý místo, Mistrovství světa čtvrtý místo, olympiáda desátý místo, tak doufám, že za ty čtyři roky už ať to bude jakákoliv medaile, ale aspoň jednu z těch medailí bych chtěl přivézt, no.

A připomínám, že hostem dnešních Impulsů je krasobruslař Michal Březina. Na jaké hudbě jste, Michale, vyrůstal?
Já jsem vyrůstal tak různě, ale pak jsem se jaksi dostal k hudbě 30.-40. let a u té už jsem zůstal, no. Já mám rád všechny hudby, ale, jako všechny druhy hudby, ale…

Ano, je to vidět, od filmové Matrix, na který jste měl jednu ze svých vystoupení, až po právě muziku let 30.-60. Byli to rodiče, tatínek? 60. léta.
Moc ne, on je spíš takový jako v té hudbě filmové. On se vyžívá v sound tracích, takže to většinou vždycky když jsem jezdil na hudbě, jako byl třeba Matrix, tak to byly v podstatě jakoby jeho nápady a ty hudby, co mám teď, tak byly většinou od mého trenéra z Německa, protože on v podstatě tady tyhle žánry používal hodně, když jezdili jeho lidi a myslím si, že ta hudba dobře na ledě vyzní, taková správná jazzová hudba na ledě zní perfektně a mě to sedlo a dobře se mě na to bruslí, takže pro mě je to jenom výhoda, když mě sedne hudba a dobře se mě na ňu bruslí.

A začal jste to období pozorovat jako celek, 30. a 60. léta, protože přiznám se, že se to nestává tak často, aby se člověk potkal s dvacetiletým mužem a on řekl, miluji muziku 30. a 60. let minulého století?
Myslím, že jo, já jsem byl vždycky tak jako dějepisně zaujatý, takže v podstatě když jsme se dostali k době první republika a druhá světová válka, tak to jsem měl vždycky chuť se to učit, to mě prostě bavilo, nějak jsem se do toho zažil a hrozně mě baví, třeba když je cokoliv v televizi, v novinách o tady té době, tak sedím u televize a když mě někdo vyruší, tak ho skoro sprdnu, že mě ruší jako, jo. Takže tuhle dobu mám hrozně rád a hrozně se o ňu zajímám.

Mě právě překvapilo, že jste říkal, že jste se i k té době dostal přes seriály jako Četnické humoresky.
To je pravda, no. To mám celou sérii v počítači a hrozně rád to sleduju.

Váš nejoblíbenější seriál, Četnické humoresky?
Jako český můj nejoblíbenější.

Škoda, že jste, pokud se nemýlím, tak na sportovním gymnáziu není dějepis nebo historie?
Moc ne, no, tam se to spíš tak jako převalí, tam se to vezme stručně a jasně a jde se dál.

A výstižně.
Přesně tak.

Když jsem v úvodu pořadu zmiňoval, že se Japonci snaží vyslovovat vaše jméno, že, existují a propos pro krasobruslaře fankluby? Máte vy svůj fanklub?
Já mám fanklub, mám fanklub v Japonsku, mám v Evropě a mám dokonce v Koreji a ten korejský a japonský jsou v podstatě nejpočetnější fankluby, které mám a tam v těchto dvou zemích prostě krasobruslení je sport číslo jedna a všichni to sledují a každý ten fanoušek zná úplně všechno o, v podstatě o tom svém idolu krasobruslařském ví úplně všechno.

A stává se vám to, že si tyto fankluby Korea nebo Japonsko speciálně operováváte, že by člověk podnikl tam turné?
Já bych strašně rád tam třeba přijel na show, ale to záleží hlavně na tom, jestli vás ti pořadatelé, co pořádají tu show, jestli vás pozvou nebo ne. Já jsem zatím tu příležitost na show do Koreje ani do Japonska nedostal, takže doufám, že se tam jednou na show podívám, protože většina těch velkých show, které jsou a těch hodně známých show, jsou vlastně v Koreji a v Japonsku a chodí na to strašně moc lidí. Takže určitě bych se tam aspoň jednou podíval.

Jaké pro to máte vysvětlení, že ať Japonci nebo Korejci se daleko víc věnují tomuto sportu a sledují ho možná než my tady v České republice či ve střední a východní Evropě jako celku?
Tak je to hlavně ta popularita, to jak vlastně ten svaz a vůbec ten stát se o ten sport zajímá. V podstatě v Japonsku jsou nejbohatší sponzoři, jsou tam fanoušci, kteří se o to hrozně zajímají, všechny deníky o tom píší, takže v podstatě tam skoro neexistuje jiný sport, než krasobruslení. Tam když někdo řekne krasobruslení, tak oni vám vyjmenují skoro celý japonský tým a nemají s tím vůbec problém. Tady si myslím, kdybychom se zeptali na to, jaké je složení národního týmu krasobruslařů, tak možná budou vědět moje jméno a Tomáše, ale to, že tam ještě jsou nějací tanečníci a ještě nějací další sólisti, to už by asi nikdo nevěděl, to se v Japonsku nestane, no.

Říká krasobruslař Michal Březina, který byl hostem dnešních Impulsů. Děkuji, že jste přijal mé pozvání a těším se někdy příště na shledanou.
Já taky děkuji, na shledanou.

zdroj: Radio Impuls
 


Anketa

Sledujete Krasobruslení ?

To je přece jasný,že jo 39.9% (324)
No jak kdy 15.5% (126)
Ne-e 14.5% (118)
Vůbec mě to nezajímá 15% (122)
Když mám čas tak jo 15% (122)

Komentáře

1 Jan Jan | 31. ledna 2011 v 22:32 | Reagovat

Konečně někdo mluví moravsky a ne výrazy moch, bejt, řek, čet, dělaj, s náma atd. To by se pan Moravec nedivil, že?

2 Claire Claire | 1. února 2011 v 15:46 | Reagovat

[1]: :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama