Všichni milovníci krasobruslení séééém :)

Brian : věrné kamarádství

6. června 2010 v 20:42 | Claire |  Brian Joubert
Věrné kamarádství:
Zezačátku jsem míval kvůli malé velikosti jenom bílé brusle. Ale bílé boty jsou pro holky a to mě štvalo. Zprvu jsem si je barvil na černo, abych vypadal víc jako "chlap". Jeden čas jsem si myslel, že budu směřovat spíš k hokeji, ale nikdy jsem netrpěl nějakými výsměchy. Ve škole Georges Brassens se mi kamarádi smálu kvůli mému sportu pro buchty marně. Tak moc jsem miloval bruslení. Nikdy jsem se nezajímal o fotbal, zatímco všichni mí kamarádi ho hráli. Každé ponděli, když jsme se sešli, mi vyprávěli své zážitky z nedělních zápasů. Já jsem od nich jen těžko kdy získal ocenění za mé pokroky, nové figury, mého prvního axela. Z téhle doby mi zůstali dva opravdoví kamarádi, Pierre a Michaël. Stali se z nás nerozluční přítelé. Pierra zním už od školky a Michaël je synem našeho souseda. Dva ryzí a tvrdí fotbalisté, ostatně, nezměnili se. O mé výsledky se moc nezajímají, ale když se vidíme, nikdy nemluvíme o bruslení. Máme jiné věci, o kterých si můžeme vyprávět. S Michaëlem, který měl stejně jako rád kolečkové brusle, a s Christopherem, což byl můj kamarád ze sousedství, ale teď už o něm nic nevím, jsme hrávali strut-hokejové partie v podzemní garáži 50 metrů od našeho domu.Sousedé zuřili kvůli hluku, ale nám to bylo
jedno. Nepřestávali jsme. Jakmile jsme snědli snídani, vzali jsme kolečkové brusle a zapadli do garáže. Bylo to jistě tam, v tom tmavém koutku, kde se zrodila má chuť vyhrávat a má nenávist k prohře. Nesnáčejíce prohru jsem chodil trénovat úplně sám, abych se zlepšil. také jsme hrávali billiard. Zbožňoval jsem to a zbožňuji pořád....hlavně když vyhrávám. Je jenom jedna hra, kde akceptuji prohru a to je bowling. Vím, že proto nemám vlohy, ale baví mě dělat "rigol" špatných skore.

Přesto jsem přetáhl dva lidi z fotbalu k bruslení. 1. Jacques Danton, hráč na dobré úrovni na stadioně Poitevin. Staral se o můj účet ve spořitelně, dokud jsem byl adolescent. O moji kariéru se zajímal nejdříve přes tisk. Potom mě přijel v roce 2004 podpořit na Trophée Eric Bompard, což je část mezinárodní soutěže Grand Prix a odehrává se každou zimu v paláci, který slouží i pro mnohé jiné sporty v Paříži-Bercy. Doprovázel ho Jean-Claude Barraut, fotbalový trenér v Mommorillonu. Jean-Claude, kterého nazýváme "PAPAS" je náš rodinný přítel, on taky přešel ke krasobruslení. Jeho žena sleduje celou mou kariéru. Je jediná, jejíž press-book, týkající se mě, může soupeřit s press-bookem mojí matky. Její dcera Sarah, moje kamarádka, později moje holka, se mnou bruslila na Poitevin. Moje velké šampionáty sleduje můj otec a sestry v přímém přenosu u Papase. Dlouho jsme satelit doma neměli. Matka se vymlouvala na to, že by se mnou kvůli tomu otec nejezdil na mezinárodní soutěže. Minulý rok však podlehla, ale rozhodně to nezruší vřechny večery u Barrautů, kde se cítíme jako doma.

Náhoda jednoho setkání
Byla to náhoda, která spojila začátky Véronice Guyon s mými. Nebylo to dlouho, co se přestěhovala do Poitiers, když jsem ve čtyřech letech začal bruslit. Měla právě 20 let. Bylo to její první trenérské místo a ona vynaložila šílenou energii, aby předělala klub podle svách představ. Všimla si mě díky mé kachní chůzi a velice rychle mě přejmenovala na "hříbka" , neúnavně mě hnajíc kupředu. Nemám z této doby žádné konkrétnější vzpomínky. Jenom si vzpomínám, že měla velice silný hlas a ten můj skoro neslyšela. Véro mě zaujala. Zprvu se zdála chladná a striktní, ale není tak přísná, jak vypadá. Technicky je však velmi přísná. Když jsme na místě, tak kvůli tréninku a je třeba ji poslouchat a podrobit se. Nebylo to vždycky snadné, protože její slovník byl stejný, ať už mluvila s kýmkoli. Používala slova, která byla pro ty nejmenší velice komplikovaná.Ale to mě naštěstí nevykolejilo. Každou sezonu mě dávala do lepší skupiny. nikdy jsem se tedy nevyvíjel s dětmi stejného věku, byl jsem vždycky o třídu výš.
Byl to pro mě náhradní zdroj motivace. Díval jsem se na ty větší a pokoušel se je napodobovat.
Když Véro někoho oprvaovala, poslouchal jsem ji, abych se pak podle toho mohl řídit. To mi dovolilo pokračovat rychleji. Úspěch nejdřív v axelu, potom dvoják a pak obtížnější a obtížnější skoky. Na začátku nedělala rozdíl mezi ostatními a mnou. Ale když se dostavily první úspěchy na misrovstvích Francie, cítil jsem, že pozornost obracela hlavně ke mně. Tréninky dělala takovým způsobem, abych se mohl rozvíjet, alespoň já jsem to tak cítil. Myslím, že odhalila brzo mé schopnosti. Také se zdálo, že oceňovala moji vůli, stále se zlepšovat. Byl jsem jediný, kdo chodil na veřejné tréninky, abych na sobě pracoval a byl jsem jeden z mála jedinců, kteří si platili soukromé hodiny. Když jsme někam jezdili tak nás (Véronice a Briana) naši vozili v našem autě. V těchto chvílích se více otevírala. Nebyl jsem nijak zvlášť zvědavý, ale jako sportovce mě zajímaly zkušenosti ženy, jako je ona. Její minulost nebyla obyčejná. Měla 12, 13 let, když přišla na mezinárodní scénu. Byla to bruslařka velice raného, předčasného talentu. Ale pak ji nějaká nemoc téměř paralyzovala, snažila se vyléčit kortikoidama, ale musela velice rychle tohoto sportu nechat. Předtím, než začala dělat trenérku, byla kadeřnicí. Nelíbilo se jí to, a tak složila diplom a našla svou cestu. A juá jsem našel super techničku. Je pravda, že jsem jich neznal moc, ale pořád jsem tvrdil, že Véronice je jedna z nejlepších trenérů, aspoň co se techniky týče. Myslím si to pořád, i přes problémy, které nás potkaly později. Její síla je velice pevný základ, o který se opírá, a který mi dokázala předat. S věkem jsem se také naučil poznávat sám sebe díky mým samostatným tréninkům.Byly to samotářské tréninky, které mi občas dovolila a byly pro mě nezbytné. Pracovat na sobě sám, odděleně, aniž by mě kdokoli oprvaoval, byl způsob jak se osamostatnit. Také mi to zachránilo půdu pod nohama, když jsem změnil trenéra.
Na druhou stranu byla méně nadaná pro výraz.
Ze začátku mi dělala choreografii ona, ale v den, kdy jsem se obrátil na jiného specialistu, jsem viděl rozdíl. Veronica je excelentní technička, ale už méně silná v kreativitě. Nevím, jestli o tomto nedostatku ví, možná ne?
V každém případě, když jsem se v roce 2002 ukázal poprvé s choreografií někoho jiného, to zle nesla. Ale nakonec v této stránce zkonstatovala zlepšení. Co se týče jejího chování, byla jiná na trénincích a jiná na závodech. Celkově jsem si rozuměli i bez mluvení, což byla úspora času. Jediný nedostatek, který jsem na ní
našel, byla její náladovost, která se projevila hlavně v tréninku. Ale na soutěžích na sobě nikdy nedávala znát ani pochybnosti, ani stres a to posiluje sebedůvěru krasobruslařů. Když jsme byli poslední ve skupině, uměla najít správná slova, vyprávěla vtipy, aby nás rozesmála a abychom ten čas strávili klidněji. Když viděla, že se po rozcvičce necítíme nejlíp, hodně mluvila, znovu upřesňovala základy aby zabránila tomu, že začneme moc přemýšlet. Také nás mohla zkusit seřvat-jako elektrošok. Ale to nebyl její oblíbený způsob.
Nakonec si ze všech těch let, co jsem spolu vyrostli, chci zapamatovat hlavně její technický přínos a taky jednu radu, která se mi zprvu zdála divná, ale později se ukázala pravdivá. Jeden den mi Veronica řekla, že čím míň mám kamarádů, tím lepší jsme. Potřeboval jsem čas, abych pochopil, co chtěla říct.
Vlastně, když máme hodně přátel na ledě, je to proto, že nejsme moc dobří, protože u ostatních nevyvoláváme závist a nebudíme v nich obavy. Naopak, když jsme dobří, mají protivníci tendenci se od nás izolovat. V mém případě tento moment zdůraznil mou samotářskou povahu. Samozřejmě, jestli se jednou stanem opravdu dobří, tak se kamarádství, která nejsou nezištná, rozvíjejí. Lidi se na vás znovu dívají, přibližují se vám, snaží se navázat kontakt, ale už to není upřímné.
Nevěřím v dobré přátelství ve sportu, který je na velmi dobré úrovni. Neplánuji míchat kamarádství a závody. Ale to se týká jen mé disciplíny. Navázat kontakt s tanečníkem, s někým, kdo bruslí ve sportovkách, nebo jiné kategorii než já, mi nedělá problémy.

Brzy to nebyly jenom města, ale země, které jsem navštívili.
Pokud šlo o mluvení nebyl jsem mlčenlivé dítě, mám rád lidský kontakt. Ale s dospíváním jsem se stal více zdrženlivý. Přispěly k tomu pocity z OH a ještě víc soupeři. Jsem rád, když se vrátím do svého pokoje a tam si můžu v klidu být. V tomto individuálním sportu máme občas potřebu být sami. Uzavřít se do sebe, abychom pak mohli vydat maximum.
Účastním se závodu, kde jsem poprvé v pěti letech soutěžil: Joué-les-Tours. Zdá se mi jakoby to bylo včera. Zapomněl jsem jak mám bruslit, ale nezpanikařil jsem, pokračoval jsem, v choreografii jsem improvizoval a skončil třetí…. Pořád mám ten pohár u sebe v pokoji, kde mám sbírku všech svých trofejí. Teď mi to začíná chybět.
V této části dětství jsem už v krasobruslení obsazoval ohromné místa, ale byl jsem dítě jako každé jiné. Ve škole, kde jsme neměli špatné žáky, jsem se nijak moc neučil, jenom do vědeckých oborů, které mě bavily. Šel jsem do jiné školy s dobrým jádrem aniž bych někdy selhal. Ale je pravda, že má vášeň mě pohltila.
Mou matku si často volali do školy, párkrát kvůli rvačkám, jednou kvůli kouření v nějakém úkrytu, ale nejvíc kvůli nepozornosti. Nikdy jsem nevynechal vyučování, ale jakmile jsem vešel do třídy, nepřál jsem si nic jiného, než co nejrychleji odejít a jít bruslit, což všichni pociťovali. Mí profesoři mě ovšem v tomto nepodporovali. Naopak. Brali to, jakože ztrácím čas a spoustu energie v něčem, co mě nemůže uživit.
Přesto jsem po získání titulu mistra Evropy v roce 2004 dostal dopis podepsaný všemi, kteří mi to tenkrát vymlouvali. Zapamatoval jsem si těchto pár slov: "Dal jsi nám ponaučení. Musíme se omluvit za to, že jsme ti nevěřili,"
Brzy se škola stala neslučitelná s krasobruslením. Musel jsem toho hodně dopisovat. Po olympijských hrách v Salt Lake City jsem se rozhodnul ukončit studia na první úrovni. Ale později si je dodělám, po konci své kariéry. Budu muset složit diplom, abych byl vystudovaný.
Přesto jsem si s tréninky nedělal nijak velké starosti. To jinde šokovalo ostatní cvičence a mé rivaly, kteří se špatně domnívali, že netrénuji víc než šest nebo sedm hodin týdně. "To není možné! Ty lžeš, my trénujeme dvakrát více než ty!" říkali mi.
Bylo to v Ganges-les-Gonesse, ve Val-d´Oise, kde jsem bojoval na mém prvním mistrovství Francie v roce 1994. Neměl jsem ani deset let. Zůstává to ve mně jako živá vzpomínka: byl jsem šestnáctý po krátkém programu a po perfektní volné jízdě jsem se dostal na krásné desáté místo! O pár dní později jsem skočil svého prvního dvojitého axela.
V naší věkové kategorii byl naším vzorem Fréderic Marchand. Byl na velice dobré úrovni v tu chvíli ještě s pěti nebo šesti krasobruslaři, kterým předpovídali velkou budoucnost (Mathieu Delcambre, Jean-Michel Debay, Maxime Duchemin…) V té době jsem ještě zdaleka nebyl na jejich úrovni. Snažil jsem abych nebýval poslední….Když nad tím teď přemýšlím, už jsem některé z nich předstihl. To mi připomíná, že je potřeba být v každém okamžiku ostražitý a stále se dívat za sebe, když jsme vepředu. Vždycky se najde nějaký mladík, který se může z ničeho dostat na vrchol.
Následující rok, jsem na mistrovství Francie juniorů v Clermont-Ferrand obsadil páté místo. S takovými pokroky se přibližovaly mé cíle. Převládají Jean-Michel Debay a Fréderic Marchand. Na stupíncích se objevuje nové jméno, Samuel Contesti, kterého jsem později ve francouzském týmu shledal dobrým, když se poprvé účastnil mezinárodní soutěže na ME v roce 2005.
V roce 1996 v Évry se objevují nové talenty: Yohan Deslot, který se stává mistrem Francie nebo Damien Djordjevic, který byl po dlouho dobu mým rivalem. Yohan Deslot byl tenkrát silnější a porazil mě. Ale v příštím roce jsem ho opět dohonil v Blagnacu. Očekával se duel mezi Damienem Djordjevicem, který pokazil svou volnou jízdu a tím mi ulehčil situaci. Mým trumfem bylo čisté bruslení a získal jsem moc krásné známky, až do 5,2 bodů, což je pro juniory velmi dobré.
V Dunkerque jsem už soutěžil mezi dorosty, protože někdy bylo možné zvítězit rozdílem třídy.
Z Midi-Pyrénées (jižní Pyreneje) do Nord-Pas-de-Calais (region u průlivu La-Manche) to byla dálka a změna prostředí. Moje matka se v autě znepokojovala :"Říkám ti Briane, ty nás nutíš cestovat! Donutíš nás navštívit snad všechny města ve Francii!" a já jí odpověděl: "Brzy to už nebudou jenom města mami, ale země,které navštívíme, donutím tě procestovat svět!"
Na těchto závodech jsem skončil druhý, překvapivě za Marchandem.Začalo se se zájmem mluvit o malém Joubertkovi. Potom jsem vyhrával hodně národních závodů. V roce 1998 už se mými vítězstvími začínají lidé počítat, zrovna když Bleus vyhráli Světový pohár. Tento rok jsem sledoval fotbal tak, jako nikdy. A tak emotivně jsem to prožíval. Bylo to senzační vidět Francii vyhrávat na domácí půdě. Jsem vlastenec, rád obhajuji barvy svojí země. Jsem na ni nesmírně hrdý. Jediný problém je v tom, že do mistra světa mám daleko!
Během léta jsem dostatečně netrénoval a na Masters espoirs* Aubagne jsem se předvedl pouze se dvěma trojitými skoky, jedním salchowem a odpíchnutým rittbergerem, zatímco moji konkurenti skákali tři nebo čtyři. Když jsem skončil předposlední, znovu jsem "spadl na zadek". Začíná tvrdý výcvik. Bylo třeba odrazit se ode dna, začít pilně pracovat. Rychle jsem se doučil všechny trojité skoky, kromě axela, který je nejtěžší. Potom jsem se vyhoupl na druhý stupínek na francouzském podiu dorostů a espoirs.
Novou motivací byla nová sezona, kde jsem úspěšně vyhrál Masters espoirs.
Toto vítězství byla forma odplaty, za to, že mě nevzali do Saint-Gervais, kde bylo dříve výběrové soustředění na mezinárodní soutěže. Ti trenéři tam usoudili, že ještě nejsem na takové úrovni a dali přednost Djordjevicemu a Reverdiauovi. Ukřivděně jsem si řekl: "Donutím je, aby svého rozhodnutí litovali!" Ale díky tomuto vítězství na Masters espoires jsem se dostal na úroveň, kdy už se o mě uvažovalo při federativních výběrech. Zatímco v předchozí sezoně první tři na Masters espoires získali automaticky místo ve "France Élite" (elitě francie) a zapojili se od francouzského družstva juniorů, v roce, kdy jsem vyhrál já, už to tak nebylo! Nevybrali mě. Přikázali mi ještě jednou udělat test. Jedna lekce, která mě naučila zůstat ostražitý. Od té doby vím, že ani vítězstvím ničeho nedosáhnem….


 


Anketa

Ledové ostří ? Které je nej ? :)

Ledové ostří 1 16.8% (98)
Ledové ostří 2 19.9% (116)
Ledové ostří 3 21.1% (123)
Ledové ostří 4 32.9% (192)
Ledově ostří 9.3% (54)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama