Všichni milovníci krasobruslení séééém :)

Červen 2010

Pár Jana Khoklová a Sergei Novitsky se rozpadl

7. června 2010 v 18:20 Novinky
Mistři Evropy 2009 a bronzoví medailisté z mistrovství světa 2008 ukončili společnou kariéru. Novitski odchází ze sportu kvůli zranění, Khokhlova chce nadále pokračovat s jiným partnerem. V současné době zkouší své štěstí s bývalým kanadským sólistou Fedorovem Andrejevem.

..

Brianovy začátky

6. června 2010 v 20:44 | Clárka |  Brian Joubert
První mistrovství světa juniorů, první hořké chvíle:
Krasobruslení je malý okruh. Jeden rok jsem měl problémy se svým klubem na stadioně Poitevin a rozmýšlel jsem se, jestli mám jít do Bordeaux, kde byl pověstný trenér Laurent Depouilly. Chtěl jsem trénovat v jeho skupině. V té době mi oznámil, že ničeho nedosáhnu.
Směšné bylo, že za pár let jsem se stal mistrem Evropy a vicemistrem světa….s Laurentem Depouillym po boku.
V této úspěšné cestě jsem pokračoval. S velkým překvapením jsem skončil druhý na mistrovství juniorů Francie, za Cyrilem Brunem. Zrovna před pár dny, právě, když jsem se procházel s Yohanem Sandhommem během soustředění v Courchevel, mi vyprávěl, jak chystá velkou výhru jednoho z posledních závodníků ve hře na mistrovství světa juniorů: Vincent Restencourt tam měl zaručeně jet a tím druhým měl být podle jeho mínění Brun.
Zatímco ke mně mluvil jsem si v duchu opakoval: "Počkej, počkej, ty na -svět- ještě nemůžeš!.....jen počkej já ti ukážu!" A skutečně jsem mu vytřel zrak, když mi začal jít trojitý axel!
Toto druhé místo pro mě mělo stejnou cenu, jako kdyby mě vybrali na Mistrovství světa juniorů. Ale ještě nebylo nic jisté. Soutěžící museli zaplatit startovné. Mě vybrali pro edici 2000 v Oberstdorfu. Před tím, než jsem odjel do Německa jsem zažil celkem směšné období. Jean-Rolland Racle, vedoucí francouzského družstva, mě požádal, abych nosil úbor francouzského národního týmu. Ale já ho neměl. A jejich výmluvou bylo to, že už jich víc nemají. Všechny soupravy, včetně těch přebývajících, byly poskytnuty velkým klubům: měli je dokonce i nováčci na regionální úrovni, zatímco já, který jsem byl ve francouzském týmu, jsem si ho musel vypůjčit od mé přítelkyně z týmu, Émilie, která bruslila v Amiens a tam ji přirozeně jako členka francouzského týmu měla. Ta souprava byla hezká a pěkně mi padla, ale po skončení závodů jsem ji musel vrátit Émilie…
Nakonec odjíždím do Oberstdorfu v únoru 2000, abych se trochu proslavil mezi cizinci a závodil na mé první mezinárodní soutěži. Poznával jsem nové věci. Všechno bylo nové: vzdálenost od mé rodiny, letadlo, slavnostní zahájení…úděl osudu. Et cette enciente pleine a ras bord. V jedné budově byly dvě kluziště. To bylo poprvé, co jsem něco takového viděl. Během prvního tréninku, ten večer, co jsme přijeli, byli na ledě Japonci. Neuvěřitelní chlapíci, co skákali kombinace trojitý axel-trojitý touloop jakoby nic. S hrůzou jsem si uvědomil: " A jé..tady je to jiná úroveň!" To na mě zapůsobilo..
Během těch závodů jsem se setkal s velkými osobnostmi. Lidi, kteří se mi později vrátili do života: Vincent Restencourt za Francii, Ilja Klimkin za Rusko, Matthew Savoie za USA nebo Stefan Lindemann za Německo. Vzhlížel jsem k nim s obdivem. Ale porazil jsem je.

Jenže v této době ještě neumím čtverý skok.
Sledoval jsem jiné tréninky, kde si Vincent s Iljou pořádali soutěže o čtverné skoky: touloopa a salchowa. To je absurdní. Říkal jsem si: "Vidíš to, co tě nutí trénovat. Je potřeba dřít." Ale to mě neodradilo. Naopak. Motivovalo mě to.
Po první části závodu jsem byl ve své kvalifikační skupině pátý. To bylo dobré, byl jsem spokojený. Po krátkém programu jsem skončil ještě osmý. A zajel jsem čistou volnou….Ale teď přichází pád. Propadl jsem se na pátou příčku v konečném pořadí. Je to Lindeman, kdo se prosazuje na domácím ledě před Restencourtem a Savoiem. Klimkin pokazil volnou a nezískal tak svůj titul.
V této sezoně 1999/2000 se rovněž poprvé účastním soutěže France Élite v Courchevel, kde končím desátý, zatímco Stannick Jeannette je první.
Byla to sezona, která znamenala první velký mezník v mé kariéře. V Oberstdorfu jsem mohl zvážit všechny cesty, kterými jsem mohl jít. A rozhodl jsem se dobře, pokračovat. Rychle, ale pečlivě. Technicky jsem zpozoroval, že nejsem zas tak neschopný.
Na Mistrovství světa juniorů se pátý závodník nepokusil o trojitý axel který jsem já už ovládal.
Na druhou stranu jsem musel hodně pracovat na druhé známce - komponentech. Konkrétně u mě bývala hodně nízká a to byl ten rozdíl. Kazilo mi to mé dobré známky za techniku.
Potom jsem se podíval na své staré programy. Piruety, interpretace: vážně to nebylo nijak úchvatné. Ale já se umím hodně snažit pokud jde o zdokonalování sebe sama, protože až do této chvíle jsem měl pocit, že ty "kudrlinky" nestojí za nic. Dokonce jsem se zapsal na kurzy moderního jazzového tance u anglické profesorky pracující v Poitiers. Nenáviděl jsem to a přiznávám, že jsem moc vytrvalý nebyl. Nechodil jsem tam dlouho, ale pomohlo mi to stát se víc pružnějším a ohebnějším…

Příští podzim, v roce 2000 jsem se účastnil dvou Grand Prix juniorů. V Saint-Gervais jsem obsadil čtvrté místo, zatímco Rus Smirnov vyhrál. Začal jsem se přibližovat na světovou úroveň. V Gdaňsku jsem ze sebe vydal to nejlepší a se dvěma čistými programy obsadil dobré čtvrté místo. Přináším nejlepší výsledky z francouzských juniorů. Ale pořád se o mě skoro nikdo nezajímá.
Na šampionátu France Élite v Briançonu se očekávalo že skončím mezi sedmi nejlepšími. Dojel jsem čtrnáctý. Po celkem zvládnutém krátkém programu jsem přijel na volnou jízdu bez jakéhokoliv jídla za celý den. Šest minut jsem se rozehříval a rozcvičoval a pak jsem se zhroutil. Jako nikdy. Nikdy víc. Byl jsem rozlámaný. Jean-Rolland Racle mě přišel utěšit a říct mi, že to nevadí, že se mnou stejně počítá. Didier Gailhauget, prezident francouzské bruslařské federace ke mně taky přišel a prohlásil: "Já vím, že jsi šampión!" To mě v životě poznamenalo. Naše komplikace, společná historie začíná bezpochyby zde.
Na druhý den se stala neuvěřitelná věc. Přes můj mizerný výkon mě organizátor André Philippe pozval na exhibici, kde většinou vystupují jen ti první. Už jsem si dobře rozuměl s Vincentem Restencourtem a na ledě jsme skončili spolu. Celou dobu mi říkal: "Pojď jedem! skočíme si odpíchnutý čtverák!(nejspíš touloop)" a já jsem mu překvapeně odpověděl: "Ne ten netrénuji! Ty jsi blázen, to neumím!" A přesto jsem ho skočil. Dokonce třikrát. Upozornii na to Didiera Gailhaugeta a ten přišel a požádal mě, abych zkusil čtverý flip! Velice těžký skok, který na soutěži ještě nikdo neskočil. Snažil jsem se o něj a dnes už nejsem tak daleko od jeho uskutečnění. Je to vodítko. V mém duchu jako v duchu dnešní federace.

Udělat poprvé v životě těžký technický prvek, jako je "čtverák" hned den po takové ztrátě iluzí, to člověka poznamená. Znovu mě to povzbudilo do práce. S touto "zbraní" v kufru jsem se vydal na mistrovství Francie juniorů s jistým cílem, přivést si titul. Ale v Belfortu jsem se naučil spoustu věcí. Až do volné jízdy probíhalo všechno hladce. Byl jsem druhý po krátkém programu. Pak jsem zajel výborně volnou, pět rozhodčích mě ohodnotilo na první místo, ale celkově jsem skončil čtvrtý. Zůstal jsem zaražený, bez hlasu, zlostí bez sebe. Plakal jsem jako dítě, plný hněvu. Tento rok se Mistrovství světa juniorů odehrávalo v Sofii beze mě.
Nejtěžší bylo přijmout, že vítěz byl Američan Johnny Weir, kterého jsem porazil na Grand Prix v Saint-Gervais, před svým krajanem Evanem Lysackem a Vincentem Restencourtem..
V Belfortu jsem poznal svůj první, velký pocit nespravedlnosti na soutěži. Pevně věřím, že to bylo poprvé a naposledy. Z principu nikdy nemluvím s rozhodčíma, nepoužívám jejich ohodnocení jako výmluvu. Ale tady jsem tomu opravdu nerozuměl. Věděl jsem, že budu dlouho litovat, že jsem nezískal mezinárodní titul mezi juniory. Byla to díra, kterou jsem nezaplnil. Ale dnes už vím, že tato nehoda byla jako ruka osudu: pokud by mě vybrali na MS juniorů v Sofii, nebyl bych pozván ke spoluúčasti v Top jump v Lyonu. Právě během této zvláštní soutěže, vysílané televizí, jsem se ukázal. Jak specialistům, tak široké veřejnosti. A právě tady všechno začalo.

Brian : věrné kamarádství

6. června 2010 v 20:42 | Claire |  Brian Joubert
Věrné kamarádství:
Zezačátku jsem míval kvůli malé velikosti jenom bílé brusle. Ale bílé boty jsou pro holky a to mě štvalo. Zprvu jsem si je barvil na černo, abych vypadal víc jako "chlap". Jeden čas jsem si myslel, že budu směřovat spíš k hokeji, ale nikdy jsem netrpěl nějakými výsměchy. Ve škole Georges Brassens se mi kamarádi smálu kvůli mému sportu pro buchty marně. Tak moc jsem miloval bruslení. Nikdy jsem se nezajímal o fotbal, zatímco všichni mí kamarádi ho hráli. Každé ponděli, když jsme se sešli, mi vyprávěli své zážitky z nedělních zápasů. Já jsem od nich jen těžko kdy získal ocenění za mé pokroky, nové figury, mého prvního axela. Z téhle doby mi zůstali dva opravdoví kamarádi, Pierre a Michaël. Stali se z nás nerozluční přítelé. Pierra zním už od školky a Michaël je synem našeho souseda. Dva ryzí a tvrdí fotbalisté, ostatně, nezměnili se. O mé výsledky se moc nezajímají, ale když se vidíme, nikdy nemluvíme o bruslení. Máme jiné věci, o kterých si můžeme vyprávět. S Michaëlem, který měl stejně jako rád kolečkové brusle, a s Christopherem, což byl můj kamarád ze sousedství, ale teď už o něm nic nevím, jsme hrávali strut-hokejové partie v podzemní garáži 50 metrů od našeho domu.Sousedé zuřili kvůli hluku, ale nám to bylo
jedno. Nepřestávali jsme. Jakmile jsme snědli snídani, vzali jsme kolečkové brusle a zapadli do garáže. Bylo to jistě tam, v tom tmavém koutku, kde se zrodila má chuť vyhrávat a má nenávist k prohře. Nesnáčejíce prohru jsem chodil trénovat úplně sám, abych se zlepšil. také jsme hrávali billiard. Zbožňoval jsem to a zbožňuji pořád....hlavně když vyhrávám. Je jenom jedna hra, kde akceptuji prohru a to je bowling. Vím, že proto nemám vlohy, ale baví mě dělat "rigol" špatných skore.

Přesto jsem přetáhl dva lidi z fotbalu k bruslení. 1. Jacques Danton, hráč na dobré úrovni na stadioně Poitevin. Staral se o můj účet ve spořitelně, dokud jsem byl adolescent. O moji kariéru se zajímal nejdříve přes tisk. Potom mě přijel v roce 2004 podpořit na Trophée Eric Bompard, což je část mezinárodní soutěže Grand Prix a odehrává se každou zimu v paláci, který slouží i pro mnohé jiné sporty v Paříži-Bercy. Doprovázel ho Jean-Claude Barraut, fotbalový trenér v Mommorillonu. Jean-Claude, kterého nazýváme "PAPAS" je náš rodinný přítel, on taky přešel ke krasobruslení. Jeho žena sleduje celou mou kariéru. Je jediná, jejíž press-book, týkající se mě, může soupeřit s press-bookem mojí matky. Její dcera Sarah, moje kamarádka, později moje holka, se mnou bruslila na Poitevin. Moje velké šampionáty sleduje můj otec a sestry v přímém přenosu u Papase. Dlouho jsme satelit doma neměli. Matka se vymlouvala na to, že by se mnou kvůli tomu otec nejezdil na mezinárodní soutěže. Minulý rok však podlehla, ale rozhodně to nezruší vřechny večery u Barrautů, kde se cítíme jako doma.

Náhoda jednoho setkání
Byla to náhoda, která spojila začátky Véronice Guyon s mými. Nebylo to dlouho, co se přestěhovala do Poitiers, když jsem ve čtyřech letech začal bruslit. Měla právě 20 let. Bylo to její první trenérské místo a ona vynaložila šílenou energii, aby předělala klub podle svách představ. Všimla si mě díky mé kachní chůzi a velice rychle mě přejmenovala na "hříbka" , neúnavně mě hnajíc kupředu. Nemám z této doby žádné konkrétnější vzpomínky. Jenom si vzpomínám, že měla velice silný hlas a ten můj skoro neslyšela. Véro mě zaujala. Zprvu se zdála chladná a striktní, ale není tak přísná, jak vypadá. Technicky je však velmi přísná. Když jsme na místě, tak kvůli tréninku a je třeba ji poslouchat a podrobit se. Nebylo to vždycky snadné, protože její slovník byl stejný, ať už mluvila s kýmkoli. Používala slova, která byla pro ty nejmenší velice komplikovaná.Ale to mě naštěstí nevykolejilo. Každou sezonu mě dávala do lepší skupiny. nikdy jsem se tedy nevyvíjel s dětmi stejného věku, byl jsem vždycky o třídu výš.
Byl to pro mě náhradní zdroj motivace. Díval jsem se na ty větší a pokoušel se je napodobovat.
Když Véro někoho oprvaovala, poslouchal jsem ji, abych se pak podle toho mohl řídit. To mi dovolilo pokračovat rychleji. Úspěch nejdřív v axelu, potom dvoják a pak obtížnější a obtížnější skoky. Na začátku nedělala rozdíl mezi ostatními a mnou. Ale když se dostavily první úspěchy na misrovstvích Francie, cítil jsem, že pozornost obracela hlavně ke mně. Tréninky dělala takovým způsobem, abych se mohl rozvíjet, alespoň já jsem to tak cítil. Myslím, že odhalila brzo mé schopnosti. Také se zdálo, že oceňovala moji vůli, stále se zlepšovat. Byl jsem jediný, kdo chodil na veřejné tréninky, abych na sobě pracoval a byl jsem jeden z mála jedinců, kteří si platili soukromé hodiny. Když jsme někam jezdili tak nás (Véronice a Briana) naši vozili v našem autě. V těchto chvílích se více otevírala. Nebyl jsem nijak zvlášť zvědavý, ale jako sportovce mě zajímaly zkušenosti ženy, jako je ona. Její minulost nebyla obyčejná. Měla 12, 13 let, když přišla na mezinárodní scénu. Byla to bruslařka velice raného, předčasného talentu. Ale pak ji nějaká nemoc téměř paralyzovala, snažila se vyléčit kortikoidama, ale musela velice rychle tohoto sportu nechat. Předtím, než začala dělat trenérku, byla kadeřnicí. Nelíbilo se jí to, a tak složila diplom a našla svou cestu. A juá jsem našel super techničku. Je pravda, že jsem jich neznal moc, ale pořád jsem tvrdil, že Véronice je jedna z nejlepších trenérů, aspoň co se techniky týče. Myslím si to pořád, i přes problémy, které nás potkaly později. Její síla je velice pevný základ, o který se opírá, a který mi dokázala předat. S věkem jsem se také naučil poznávat sám sebe díky mým samostatným tréninkům.Byly to samotářské tréninky, které mi občas dovolila a byly pro mě nezbytné. Pracovat na sobě sám, odděleně, aniž by mě kdokoli oprvaoval, byl způsob jak se osamostatnit. Také mi to zachránilo půdu pod nohama, když jsem změnil trenéra.
Na druhou stranu byla méně nadaná pro výraz.
Ze začátku mi dělala choreografii ona, ale v den, kdy jsem se obrátil na jiného specialistu, jsem viděl rozdíl. Veronica je excelentní technička, ale už méně silná v kreativitě. Nevím, jestli o tomto nedostatku ví, možná ne?
V každém případě, když jsem se v roce 2002 ukázal poprvé s choreografií někoho jiného, to zle nesla. Ale nakonec v této stránce zkonstatovala zlepšení. Co se týče jejího chování, byla jiná na trénincích a jiná na závodech. Celkově jsem si rozuměli i bez mluvení, což byla úspora času. Jediný nedostatek, který jsem na ní
našel, byla její náladovost, která se projevila hlavně v tréninku. Ale na soutěžích na sobě nikdy nedávala znát ani pochybnosti, ani stres a to posiluje sebedůvěru krasobruslařů. Když jsme byli poslední ve skupině, uměla najít správná slova, vyprávěla vtipy, aby nás rozesmála a abychom ten čas strávili klidněji. Když viděla, že se po rozcvičce necítíme nejlíp, hodně mluvila, znovu upřesňovala základy aby zabránila tomu, že začneme moc přemýšlet. Také nás mohla zkusit seřvat-jako elektrošok. Ale to nebyl její oblíbený způsob.
Nakonec si ze všech těch let, co jsem spolu vyrostli, chci zapamatovat hlavně její technický přínos a taky jednu radu, která se mi zprvu zdála divná, ale později se ukázala pravdivá. Jeden den mi Veronica řekla, že čím míň mám kamarádů, tím lepší jsme. Potřeboval jsem čas, abych pochopil, co chtěla říct.
Vlastně, když máme hodně přátel na ledě, je to proto, že nejsme moc dobří, protože u ostatních nevyvoláváme závist a nebudíme v nich obavy. Naopak, když jsme dobří, mají protivníci tendenci se od nás izolovat. V mém případě tento moment zdůraznil mou samotářskou povahu. Samozřejmě, jestli se jednou stanem opravdu dobří, tak se kamarádství, která nejsou nezištná, rozvíjejí. Lidi se na vás znovu dívají, přibližují se vám, snaží se navázat kontakt, ale už to není upřímné.
Nevěřím v dobré přátelství ve sportu, který je na velmi dobré úrovni. Neplánuji míchat kamarádství a závody. Ale to se týká jen mé disciplíny. Navázat kontakt s tanečníkem, s někým, kdo bruslí ve sportovkách, nebo jiné kategorii než já, mi nedělá problémy.

Brzy to nebyly jenom města, ale země, které jsem navštívili.
Pokud šlo o mluvení nebyl jsem mlčenlivé dítě, mám rád lidský kontakt. Ale s dospíváním jsem se stal více zdrženlivý. Přispěly k tomu pocity z OH a ještě víc soupeři. Jsem rád, když se vrátím do svého pokoje a tam si můžu v klidu být. V tomto individuálním sportu máme občas potřebu být sami. Uzavřít se do sebe, abychom pak mohli vydat maximum.
Účastním se závodu, kde jsem poprvé v pěti letech soutěžil: Joué-les-Tours. Zdá se mi jakoby to bylo včera. Zapomněl jsem jak mám bruslit, ale nezpanikařil jsem, pokračoval jsem, v choreografii jsem improvizoval a skončil třetí…. Pořád mám ten pohár u sebe v pokoji, kde mám sbírku všech svých trofejí. Teď mi to začíná chybět.
V této části dětství jsem už v krasobruslení obsazoval ohromné místa, ale byl jsem dítě jako každé jiné. Ve škole, kde jsme neměli špatné žáky, jsem se nijak moc neučil, jenom do vědeckých oborů, které mě bavily. Šel jsem do jiné školy s dobrým jádrem aniž bych někdy selhal. Ale je pravda, že má vášeň mě pohltila.
Mou matku si často volali do školy, párkrát kvůli rvačkám, jednou kvůli kouření v nějakém úkrytu, ale nejvíc kvůli nepozornosti. Nikdy jsem nevynechal vyučování, ale jakmile jsem vešel do třídy, nepřál jsem si nic jiného, než co nejrychleji odejít a jít bruslit, což všichni pociťovali. Mí profesoři mě ovšem v tomto nepodporovali. Naopak. Brali to, jakože ztrácím čas a spoustu energie v něčem, co mě nemůže uživit.
Přesto jsem po získání titulu mistra Evropy v roce 2004 dostal dopis podepsaný všemi, kteří mi to tenkrát vymlouvali. Zapamatoval jsem si těchto pár slov: "Dal jsi nám ponaučení. Musíme se omluvit za to, že jsme ti nevěřili,"
Brzy se škola stala neslučitelná s krasobruslením. Musel jsem toho hodně dopisovat. Po olympijských hrách v Salt Lake City jsem se rozhodnul ukončit studia na první úrovni. Ale později si je dodělám, po konci své kariéry. Budu muset složit diplom, abych byl vystudovaný.
Přesto jsem si s tréninky nedělal nijak velké starosti. To jinde šokovalo ostatní cvičence a mé rivaly, kteří se špatně domnívali, že netrénuji víc než šest nebo sedm hodin týdně. "To není možné! Ty lžeš, my trénujeme dvakrát více než ty!" říkali mi.
Bylo to v Ganges-les-Gonesse, ve Val-d´Oise, kde jsem bojoval na mém prvním mistrovství Francie v roce 1994. Neměl jsem ani deset let. Zůstává to ve mně jako živá vzpomínka: byl jsem šestnáctý po krátkém programu a po perfektní volné jízdě jsem se dostal na krásné desáté místo! O pár dní později jsem skočil svého prvního dvojitého axela.
V naší věkové kategorii byl naším vzorem Fréderic Marchand. Byl na velice dobré úrovni v tu chvíli ještě s pěti nebo šesti krasobruslaři, kterým předpovídali velkou budoucnost (Mathieu Delcambre, Jean-Michel Debay, Maxime Duchemin…) V té době jsem ještě zdaleka nebyl na jejich úrovni. Snažil jsem abych nebýval poslední….Když nad tím teď přemýšlím, už jsem některé z nich předstihl. To mi připomíná, že je potřeba být v každém okamžiku ostražitý a stále se dívat za sebe, když jsme vepředu. Vždycky se najde nějaký mladík, který se může z ničeho dostat na vrchol.
Následující rok, jsem na mistrovství Francie juniorů v Clermont-Ferrand obsadil páté místo. S takovými pokroky se přibližovaly mé cíle. Převládají Jean-Michel Debay a Fréderic Marchand. Na stupíncích se objevuje nové jméno, Samuel Contesti, kterého jsem později ve francouzském týmu shledal dobrým, když se poprvé účastnil mezinárodní soutěže na ME v roce 2005.
V roce 1996 v Évry se objevují nové talenty: Yohan Deslot, který se stává mistrem Francie nebo Damien Djordjevic, který byl po dlouho dobu mým rivalem. Yohan Deslot byl tenkrát silnější a porazil mě. Ale v příštím roce jsem ho opět dohonil v Blagnacu. Očekával se duel mezi Damienem Djordjevicem, který pokazil svou volnou jízdu a tím mi ulehčil situaci. Mým trumfem bylo čisté bruslení a získal jsem moc krásné známky, až do 5,2 bodů, což je pro juniory velmi dobré.
V Dunkerque jsem už soutěžil mezi dorosty, protože někdy bylo možné zvítězit rozdílem třídy.
Z Midi-Pyrénées (jižní Pyreneje) do Nord-Pas-de-Calais (region u průlivu La-Manche) to byla dálka a změna prostředí. Moje matka se v autě znepokojovala :"Říkám ti Briane, ty nás nutíš cestovat! Donutíš nás navštívit snad všechny města ve Francii!" a já jí odpověděl: "Brzy to už nebudou jenom města mami, ale země,které navštívíme, donutím tě procestovat svět!"
Na těchto závodech jsem skončil druhý, překvapivě za Marchandem.Začalo se se zájmem mluvit o malém Joubertkovi. Potom jsem vyhrával hodně národních závodů. V roce 1998 už se mými vítězstvími začínají lidé počítat, zrovna když Bleus vyhráli Světový pohár. Tento rok jsem sledoval fotbal tak, jako nikdy. A tak emotivně jsem to prožíval. Bylo to senzační vidět Francii vyhrávat na domácí půdě. Jsem vlastenec, rád obhajuji barvy svojí země. Jsem na ni nesmírně hrdý. Jediný problém je v tom, že do mistra světa mám daleko!
Během léta jsem dostatečně netrénoval a na Masters espoirs* Aubagne jsem se předvedl pouze se dvěma trojitými skoky, jedním salchowem a odpíchnutým rittbergerem, zatímco moji konkurenti skákali tři nebo čtyři. Když jsem skončil předposlední, znovu jsem "spadl na zadek". Začíná tvrdý výcvik. Bylo třeba odrazit se ode dna, začít pilně pracovat. Rychle jsem se doučil všechny trojité skoky, kromě axela, který je nejtěžší. Potom jsem se vyhoupl na druhý stupínek na francouzském podiu dorostů a espoirs.
Novou motivací byla nová sezona, kde jsem úspěšně vyhrál Masters espoirs.
Toto vítězství byla forma odplaty, za to, že mě nevzali do Saint-Gervais, kde bylo dříve výběrové soustředění na mezinárodní soutěže. Ti trenéři tam usoudili, že ještě nejsem na takové úrovni a dali přednost Djordjevicemu a Reverdiauovi. Ukřivděně jsem si řekl: "Donutím je, aby svého rozhodnutí litovali!" Ale díky tomuto vítězství na Masters espoires jsem se dostal na úroveň, kdy už se o mě uvažovalo při federativních výběrech. Zatímco v předchozí sezoně první tři na Masters espoires získali automaticky místo ve "France Élite" (elitě francie) a zapojili se od francouzského družstva juniorů, v roce, kdy jsem vyhrál já, už to tak nebylo! Nevybrali mě. Přikázali mi ještě jednou udělat test. Jedna lekce, která mě naučila zůstat ostražitý. Od té doby vím, že ani vítězstvím ničeho nedosáhnem….



Brianovo umělecké děctví :D

6. června 2010 v 20:39 | Claire |  Brian Joubert
Rodina ze zlata:

Poitiers je celý můž život. Narodil jsem se tam 20. září 1984. Bydlím v rodinném domě, který se nachází v lidové čtvrti Beaulieu. Trénuji tam od čtyř let. Mám rád toto město, jsou tam všechny mé záchytné body. Až jednou nechám postavit dům -bezpochyby tento rok-, bude to tam. Tam, kde jsou mé kořeny. Jsem vázán na toto město a je to velmi silný pocit…
Strávil jsem tu šťastné dětství, obklopen milujícími rodiči. Jsme ze skromného prostředí, ale nikdy nám nic nechybělo. Celá rodina toho pro můj úspěch hodně obětovala. Dlouho. Museli jsme čekat na první úspěchy na mezinárodní úrovni abychom dostávali nějaké příspěvky. Všechny moje sestry trávily celé večery stříháním hudby a montáží hudebních doprovodů, zatímco naše sousedka šila kostýmy. Bylo to tak řemeslniceké. nikdy jsme opravdu neodjeli na prázdniny, moje rodina se spokojila s tím, že mě doprovázela na letní soustředění. Jezdívali jsme spolu autem do Anglet, Mont-Dore nebo Bordeaux. Většinou jsme spávali v nějaké ubytovně nebo jsme kempovali. Tento druh cestování vyhovoval mým sestrám. Buď se na mě chodily dívat na led nebo si venku našly jinou zábavu. Zhruba každé tři měsíce jsme musel měnit brusle. Byly to brusle "Super Diamant" za asi 4000 franků za pár. To tvořilo důležitou část rodinného rozpočtu. Dnes si uvědomuji míru úsilí vynaloženého mými rodiči. Budu jim za to navěky vděčný. Bezpochyby je to výledek mé výchovy, ale nejsem žádný utraceč. Znám hodnotu věcí. Rád dělám lidem radost a lidem, které mám rád dávám různé dárky.
Můj otec pracuje jako veřejný pracovník. Nebránil mi v krasobruslení a i když je to těžké,doprovází mě, kde může. Nesmíme zapomínat na jeho pracovní cesty. Krasobruslení není jeho šálek čaje. Zajímá se o tom jenom proto, že ten sport dělám. Nikdy nebyl přísný. Když jsem byl malý, pořád jsem někam lozil, vrtěl jsem se, šplhal na židle...a zůstal jsem tak trochu životu nebezpěčný. Vymstilo se mi to během jedné sezony. zničil jsm si (nějaký) sval, když jsem dělal salto na kole v cross terénu. Bylo to nejvážnější zranění v mé kariéře. Ale tato divoká stránka mi zůstala, mám rád silné zážitky. Například jsem fanoušek mechanických sportů, F1, ale také a hlavně motorek. Michael Schummacher a Valentino Rossi jsou mými idoly. Nezmeškám jediný Grand Prix v televizi a hned když mám možnost, tak se jedu podívat na živo. Sním o tom, že je potkám. V 16 jsem si udělal řidičák, abych si mohl koupit 125 m3.
Mé rodiče to znepokojovalo, hlavně maminku, která stresuje jenom když jedu na trénink na mé nové motorce hinda 900, která může přesáhnout 200 km/h



Moje matka, pořád tak přítomná:

Po tom, co prodala vyrobené produkty (či co) se moje matka stala pomocnou technickou specialistkou v mateřské školce v Poitiers. To ona vybrala moje jméno Brian. Když to vyslovíte BRAILLE-ANE (brajan), budete opraveni. Vybrala toto jméno kvůli svým bretaňskýkým kořenům (Brieus, Briasen- říkala mi) a ne kvůli tomu, že to tak anglosasky zní. Jenomže mě velmi rychle přejmenovala na Babou. nevím proč, ani odkud to pochází, ale zůstalo mi to. jeden den během závodu to na mě křičela. Samozřejme si toho všimli fanoušci a od té doby je to v podvědomí publika. Co se mě týče, už jsem vybral jména dvým budoucím dětem. Můj syn se bude jmenovat Rubens, ne po tom malíři, ale po Barichellovi, což je automobilový závodník. A pokud to bude dcera, bude to Britany.
Když byla moje matka mladá, hodně sportovala. Dělala atletiku, hod závažím a skok o tyči. Taky hrála basket. A zbožňovala krasobruslení, i když ho nikdy nedělala. V televizi se dívala na Alana Calmata, kterého všichni považovali za idola 60. let.
Vždycky mě hnala kupředu, aniž by mě pronásledovala větami: "Budeš mistr, budeš nejlepší."
Jsme si velice blízcí a je to krasobruslení, co nás tak sblížilo.Vždycky byla se mnou, jak ve špatných, tak v dobrých chvílích. Vždycky mě bránila a ptala se na můj názor, když šlo o profesní orientaci v každé části mé kariéry. Díky tomu jsme mohl zůstat v Poitiers. Byl to můj výběr, mohl jsem jít do Bordeaux nebo do Champgny sur Marne. Do trénovacích center, množná více strukturovaných, ale to by mě nutilo vzdálit se a částečně opustit mé kořeny, což jsem vždy odmítal. Celá věc se stala později, když šlo o můj odjezd do USA. Moje matka mi vždycky říká pravdu, ať už příjemnou nebo vůbec. Někdy mě nervuje a ne vždycky s ní souhlasím, ale to je normální. Nejen že není z bruslařského prostředí - ostatně nikdy nezasahuje do technické stránky- ale navíc je ještě dnes velice ochranitelská. Přítomnost mé matky pro mě znamená hodně Přítomnost mé matky pro mě znamená hodně. Každé odpoledne si sedne za skleněnou vitrínu k baru, který je na stadioně.Jednou ji můj otec převezl, když řekl novinářům, že kdyby mohla, postavila by si tam stan. Ale já ji potřebuju. I když to není žádná výborná technička, zná mě nejlíp. je marné, že je mi 21. Stejně se na ni po každím skoku podívám a z jejího pohledu vidím, jaký jsem zanechal dojem, jestli dobrý nebo ne. Tím pádem se mě velice dotýká, když je terčem kritik. Myslím si, že je to strašně nespravedlivé. Vždycky na moji matku útočili za to, co pro mě dělala.Začalo to na stadioně Poitevin, kde jsem začínal.
Když se ptala na náhradní hodiny na ledě označili ji za hodně otravnou (v silnějším slova smyslu) zatímco ona jenom hrála svoji roli matky a snažila se mi nabídnout ty nejlepší podmínky, abych se mohl zlepšovat. Tento problém se v posledních letech ještě zhoršil a já jí děkuju za to, že tomu tak čelí.

Nikdy bez mých sester:

Vždycky jsem byl mazlíčkem rodiny. To se nezměnilo, nicméně moje dvě sestry nikdy nepadly do stínu. Ony samy mě přejmenovaly na DIA, když jsem byl adolescent. Alexandra a Sarah mají o 10 a 12 let více než já. Máme 3 různé povahy. Alexandra je po otci, Sarah po matce a já jsem míchanice obou dvou.Vždycky jsem si velice dobře rozumněli. Pak se Alex a Sarah odstěhovaly do společného bytu ve čtvrti Sant-Elois. Několik metrů od našeho rodinného bydliště. Výhoda byla, že jsem si mohl zabrat největší pokoj, ale ony mi chyběly. Pak jsem je jezdil často navštěvovat na kole a jednou na mopedu, který mi nabídla sestřina kamarádka. měl jsem jen 13 let:-) v tomto věku jsem ještě nesměl řídit. Ten moped byl starý, ale otec mi ho opravil, znovu namalovl a dal tam nárazníky.Byl skvělý, byl jsem do něj blázen (jako do toho mopedu). Ale otec mi na něm stejně zakázal jezdit. Jednou večer jsem však podlehl, nasedl na něj a rychle jel za Alex a Sarah. Byla černá noc. Jendo auto mě předjelo a natlačilo na okraj silnice. A už to bylo. Nechtěl jsem, aby se stala nehoda. Stoupl jsem si se spáleným kotníkem a několik dní nemohl bruslit. Doma mě rodiče pěkně seřvali.
po pravdě jsem vděčný sestrám za to, že jsem bruslař. Ony dělaly tance na ledě v době, kdy byl v Poitevin klub.Frustrovaně jsem se na ně díval za zábradlím, které ohraničovalo led. Taky jsem chtěl bruslit. V této době mě matka vyzvedávala úplně smáčeného, protože jsem zkoušel, jak chutná led. Tak jsem tedy začal tancem na ledě, ale během mé první soutěže jsem skončil poslední. Hned jsem s tím skončil. Pochopil jsem, že to, co půjde mně, je krasobruslení, kde se mohlo skákat a zapsal jsem se na satdion Poitevin.Zbožnoval jsem padání, válel a kutálel jsem se po ledě. rychlost nmě opojovala, byla to sranda.
Nosil jsem široké tričko a točil se nejrychleji, jak jsem dokázal a doufal, že se nafouknu tak, aby ze mě byla kulička. Byla to má vellká ambice. Pořád jsem se maminky ptal, jestli už se mi to povedlo. bruslení pro mě byla taková vášeň, že zezačátku jsem s bruslemi i spával. Myslel jsem jenom na to. každou sobotu, mimo mé tréninky, jsem chodil na bruslení pro veřejnost, jenom tak, pro radost.Ještě dnes to často dělám, lidé se ani nezdají být překvapení. někdy mi udělají místo, abych mohl udělat piruetu nebu skok. Ale nikdy se na mě nedívají jako na kuriozitu. To je důvod, proč nechci opustit Poitiers. Jsem tady doma.


Brian Joubert opustil Andreje Berenzisteva

6. června 2010 v 20:33 | Claire |  Brian Joubert

Dlouho jsem Andreji Berenzistevovi, ruskému trenérovi Briana Jouberta, vyčítali málo zkušeností ve vrcholové úrovni. Ale to by nebylo všechno. Před dvěma měsíci se Brian Joubert rozhodl pro konec. "Moc se nerozmýšlel, ale víc nevím." Komentuje tento jadrný způsob Annick Dumont, ředitelka Francouzského polu v Paříži a bývalá trenérka Fréderica Dambiera. Toto léto řídila mužské družstvo na soustředění v centru Courchevel .
"Je to velká zkušenost…" vysvětluje, "Brian je velký šampion, nikdy bych ho neopustila, už nebudu jenom někde v pozadí, ale ráda ho přivítám v mém centru i s jeho novým trenérem. Dnes ho ještě nemá. Pokud tato situace přetrvá, jsem rozhodnuta být s ním" tato možnost je však málo pravděpodobná "Brian tady není proto, aby se zlepšoval ve francouzském mužstvu, teď tady vychováváme čtyři nebo pět nadějných talentů." Poznámka Didiera Gailhaguet. Brian hledá experty, aby se z druhého místa posunul na první. Musí se zaměřit na nezávislé řízení, aby si mohl v nezbytných chvílích rozhodovat sám. Myslíme si, že kanadský choreograf Kurt Browning mu připravil program "dokonce ráznější než Matrix" a že tito dva muži musí společně pracovat od začátku září v Poitiers. Je potřeba být několik týdnů trpělivý. Není možné, aby Brian neměl trenéra během (soutěže) Masters, na konci září.

Tatiana Volosozhor a Maxim Trankov

5. června 2010 v 21:55 | Clárka |  Tatiana Volosozhor A Maxim Trankov
Od příštího týdne začínají trénovat pod vedením Niny Mozerový a Mozorova. Ukrajinská federace nakonec souhlasila a dovolila Tatianě reprezentovat Rusko. Problém však může nastat v ISU, protože podle pravidel při přechodu sportovce z jedné fedarace do druhé se nesmí rok zůčastnit soutěží pod záštitou ISU.

Tatiana s Maximem by měli před MS startovat na závodech v Haagu a Itálii, aby si zajistili dostatečný počet bodů pro to, aby mohli startovat na MS.

Prý na tréninku už předvádí odhozený trojitý rittberger a sólového trojitého toeloopa a salchowa.